Každá knížka by měla mít nějakého patrona či kmotra. Když jsem někdy v lednu 2022 přemýšlel koho oslovím, napadl mě jako první Kuba Flek. Trochu jsme se znali, hrál za Karlovy Vary a bral jsem ho jako seriózního kluka. A protože mám v knížce pohádku o hokejistovi, bylo rozhodnuto.
Dohodli jsme se rychle. Vychrlil jsem na něj všechno 20-timinutovým monologem, nedal prostor pro dotazy a schůzku ukončil konstatováním, že jsem rád, že na to kejvnul. Co mu zbývalo, než kejvnout. Přece jen jsem asi o dvacet let starší, Kuba je slušně vychovaný a ví, že starším se neodporuje.
Bylo jasné, že neví, co ho čeká. Za prvé si musel rukopis přečíst. Ne, že by neuměl číst, některá písmenka si ze školy ještě pamatoval, ale přece jen to bylo delší než smlouva, což bylo to poslední, co četl. Možná. Možná se soustředil jen na to číslo na konci.
Pak ho čekal písemný test, jestli porozuměl textu. Bylo tam jen 50 otázek a měl na to dvě hodiny. Kupodivu dopadl dobře. Vsadil jsem na dobrého koně.
Poslední podmínkou bylo, že musí mít medaili z Mistrovství světa. Asi se trochu divíte situaci, že jsem ho sám oslovil a pak mu kladl podmínky. Je takové pěkné přísloví „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Navíc si uvědomte, že bez té poslední podmínky, bychom žádnou medaili nezískali.
Kuba si vzal mezi druhou a třetí třetinou v šatně slovo a heroickým projevem strhnul ostatní k velkému obratu. Takový Wiliam Wallace ze Statečného srdce. On totiž věděl, co je ve hře. Prošvihl by největší šanci života. Stát se patronem mé knížky.
Zatím posledním jeho úkolem bylo, utkat se se mnou v hodu oštěpem. Nikdy jsem s ním neházel, ale říkal jsem si, že je tam velká šance na vítězství. Navíc jsme se vsadili o své nejcennější medaile. Kuba samozřejmě o svoji z MS. Ta má se bohužel roztekla v autě cestou na stadion. Bylo hrozné horko.
Nicméně souboj mohl začít. Po vysvětlení od trenéra, jak se oštěp drží, kterým směrem se hází a proč není dobré házet ve chvíli, kdy se na trávě pohybují lidé, jsme se směle pustili do boje.
Opravdu to nebylo plánované, ale hodili jsme naprosto stejnou vzdálenost. Prostě zápletka nemohla být lepší. Pak už jsme jen snažili, tuto metu přehodit. Ale síly docházely.
V poslední šesté sérii si Kuba vzpomněl na svůj proslov z MS. Rysy mu ztvrdly. Z očí čišely plameny. Vítr si pohrával s jeho vlnou nad zamračeným čelem. Prsty pevně obemkly oštěp. Soustředěně se rozběhl. Každý sval byl napnutý. Nad jeho hlavou zakroužil sokol. Jakub vymrštil oštěp. Ten nabral výšku. Vše kolem zpomalilo. Oštěp stále letěl, jakoby nechtěl spadnout. Úplně stejně jako oštěp Zelenáč v jedné z pohádek. Pak ale začal klesat. Zabodl se do země. Za naši společnou značku. Prohrál jsem.
Asi to tak mělo dopadnout. Kuba má prostě úspěšný rok.
