Jako řada z vás 60 157 jsem se i já vypravil na Depeche Mode. Přestože u nás byly už hodně krát, byla to má premiéra. Lístek jsem dostal od Ježíška (rozuměj mé ženy Filomény) a to rovnou do kotle. Abych si to užil.
No jo, ale abych využil potenciál takové vstupenky, musím být u brány přesně v okamžiku otevření, cestou skopnout pár set okolo běžících a zaujmout co nejlepší místo u pódia. To je první podmínka.
Ta druhá byla pro mě ještě větší výzva. Jedna věc je se na místo dostat, druhá pak si ho udržet. To znamená – neopustit misto.
Brána se otevřela v 15:05 a koncert končil ve 22:30h. Ti z vás, co mě znají blíže, ví, že mám určité problémy s častým chozením na záchod. Může za to nízká hladina Antidiuretického hormonu, takže na každý dvě piva, jdu čtyřikrát na záchod. Co může být v hospodě úsměvné, se tady stává noční můrou. Věřil jsem, že až začnou Depešáci, tak jiné hormony přebijí tyto potřeby. Ale vydržet do 20:30, než začnou? Základ byl nepít. A nemyslet na to.
Po otevření bran jsem využil své atletické průpravy a s úsměvem jako Usain Bolt v cílové rovince, jsem předbíhal jednoho fanouška za druhým. Jenže jsem byl nucen běžet kolem dlouhé řady Toitoiek. A hned brouk v hlavě. Neměl bych si ještě odskočit? Samozřejmě jsem začal nutně potřebovat. Zkrátím to. Ztratil jsem přesně 31 sekund na čelo pelotonu, což mě stálo mnohem lepší umístění. Takto jsem byl v cca 10-té řadě.
Když jsem si představil, kde jsem mohl být, nebýt mého zdržení, chtělo se mi plakat. Možná bych byl tak blízko, že bych cítil Gahanovo pot. A on můj. Vznikla by chemická reakce, Dave by mě vzal na pódium, zeptal by se mě, jak se jmenuju. Já bych řekl Dave, čímž by se naše přátelství ještě umocnilo. A pak už bych s ním zpíval místo Martina Gorea Waiting for the Night při neúplném Super úplňku. Nestalo se. Můj osud se jmenoval Toitoi.
Na druhou stranu pěkně svítilo sluníčko. Sice jsem začal dostávat žízeň, ale podle meteoradaru nás čekala už jen malinká přeháňka. Spokojeně jsem si pohladil svou sofshellovou bundu nejmenované značky, která se čte odpředu i odzadu stejně a která prý má ochranu proti vodnímu sloupci velikosti Niagarských vodopádů.
Ten den se stala ale další neuvěřitelná věc. Stojím stále na svém obdélníku 50x40cm, ještě nezačala hrát ani předkapela a najednou v tom hukotu hlasů kolem mě, slyším lehounce – Slevinský, Slevinský.
Otočím se po hlase a vidím vysokého blonďáka, jak na mě mává. Já si tedy obličeje moc nepamatuju, ale tady jsem opravdu vůbec netušil. Pokrčil jsem jen rameny, on taky a tím to skončilo. Asi za půl hodiny se ke mně prorvala pěkná slečna a říká: „ Dobrý den, on mi nedá pokoj, já jsem dcera Jirky Žíly, dejte mi svoje číslo.“
Takže přátelé, Jirka Žila byl můj spolužák v 5.a 6. třídě na ZŠ v Rotavě. Od té doby jsme se neviděli a on mě poznal po 37 letech mezi tisíci lidma. Kdyby mě znal z Fb, tak mi napíše tam a nenechá svou dceru se protláčet davem sem a tam kvůli telefonu.
Jak je tohle možné? Jsem fakt takový exot, že mě poznají lidí i po takových letech? No měl jsem nad čím přemýšlet, než začnou hrát předkapely. Prakticky, i při nich, protože to žádný šlágr nebyl.
A po nich to přišlo! Nebe se zatáhlo a spustil se velký D-test mé bundy. Obstála asi 20 vteřin. Bohužel tak krátký deštík to nebyl. Dalších 13 minut jsem závistivě pokukoval po barevných pláštěnkách z Pepca za 50,- Kč, které měli všichni kolem mě. Poté, co byla bunda nacucaná, začala všechno pouštět na džínové kraťasy.
Jak jsem byl na sebe hrdý, že držím své hormony na uzdě, tak nyní když mi voda stékala po nohou do bot, chtělo se mi v panice řvát: „Ty vole, Dave, pojď už nebo to nevydržím!“
Déšť odešel a Dave přišel. Sundal jsem si mokrou bundu a ovázal si ji kolem mokrého pasu. Přestal jsem na všechno myslet a užíval si koncert.
Po dvou hodinách skončil a já skočil do reality. Bunda s kraťasy se dohadovaly, kdo je víc mokrej a mě čekala cesta k OC Letňany, kde jsem měl zaparkované auto. Představa dvouhodinové cesty v tomto stavu mě štěstím nenaplňovala. Svlékl jsem si kraťasy a řídil jen v trenýrkách.
Modlil jsem se, aby mě nezastavili policajti. Trenky byly moc pěkný, plný lístečků konopí, to by byla dlouhá kontrola. Bohužel jsem musel na Šustně tankovat, takže mě čekalo pod kamerovým dohledem převlékání do kraťasů a po zaplacení opět svlékání. Pán za kasou divně koukal.
Nic zajímavého se již cestou domů nestalo.
P.S. Jirka Žíla se mi zatím neozval.