Prachovské skály a moje maličkost. Jestli se vám zdám „jetej“, tak věřte, že vypadám ještě dobře. Přežil jsem totiž o den dřív svou smrt.
V Mirákulu si mě vybral podivný kouzelník Roberto, údajně kubánského původu, jako oběť svého kouzla. Nevím, proč si vybral zrovna mě, když tam byl plný amfiteátr lidí a určitě byl mezi nimi i nějaký politik. Možná ho zaujala moje hlava, která v tu dobu měla teplotu cirka 45 stupňů a svítila na všechny strany. Rozjel se mi tam totiž nějaký moribundus a pan kouzelník chtěl zřejmě ukončit mé trápení. Protože jsem ho špatně slyšel z důvodu zánětu středního, předního, zadního a nevím ještě jakého ucha, získal jsem trochu času. On byl však neoblomný jak Fidel Castro.
Do toho veškeré obecenstvo tleskalo. Chtělo vidět krev. Moji krev. I mé ženě a starší dceři se zablýsklo v očích. Mistr Roberto mě bez jakýchkoliv cavyků posadil na rozviklanou plastovou židličku a ukázal divákům jakýsi dřevěný nastroj, který je k vidění v Lokti v mučírně. Dává se na krk, abyste s ním nemohl hýbat. Taková „kláda“, ale mohl jsem si ji držet. Pak ho naprázdno propíchl nějakým kordem.
Obecenstvo zaryčelo ještě hlasitěji. Starší dcera vše začala dokumentovat na telefon. Asi pro pojišťovnu. I ostatní vše nahrávali. Nevím pro koho. Možná na veselejší Silvestr. Hudba začala gradovat, dřevěný bazmek tlačit na krku. Jediná mladší dcera měla v očích slzy. Ostatní nevychovaná děcka roztleskávala Roberta jak fanoušci Špotákovou. Kord mi projel krkem, že jsem to ani necítil. On už mě stejně tak bolel, že by to muselo být kopí, abych to zaznamenal. Stal se zázrak a já jsem přežil. Když jsem se ploužil na své místo, viděl jsem ten neupřímný potlesk. Zas to nevyšlo. Nyní už jasně vidíte, proč nejsem úplně svěží na toulkách po Prachovských skalách následujícího dne.
P.S. dcera prý nahrávku nechtěně smazala, takže vám ji nepustím.