Půl života mám stejnou postel. Tedy stejný typ. Jednoduchá dubová postel, lehce rozložitelná, pevná. První jsme si se ženou koupili před x-lety a když jsme prodávali náš byt, nový majitel trval na tom, že tam chce kompletně vše nechat. Odcházeli jsme opravdu se dvěma kufry.
Do nového bytu jsme sehnali tu stejnou. Měli už jen tu vystavenou. Náš nový mezonet byl celkem dost veliký. A měl jednu zajímavost. Neměl ložnici. Bydlel v něm mladý kluk, který si sem vodil různé slečny a udělal si ložnici, kde se mu zrovna hodilo.
Zato měl pořádnou koupelnu. Opravdu pořádnou. Před dveřmi visela na háku krosna, ve které byl lihový vařič, čelovka, turistický salám a další trvanlivý proviant na dva dny. Bez ní bychom se do Dlaždičkového království neodvážili. Postel jsme tedy umístili na jedno takové vyvýšené místo v největší místnosti. Abychom v případě pádu z postele nespadli z výšky většího poníka, uřízli jsme posteli nohy.
Mělo to zřejmě dobrý vliv na naši psychiku, protože jsme do několika měsíců počali. Od té doby jsem byl vystaven pochopitelnému tlaku mé ženy, abych vyřešil ložnicovou otázku s přihlédnutím k tomu, že malá neunese krosnu a tím pádem nebude moci chodit sama na záchod. Postavil jsem se k tomu jako muž a s pomocí ukrajinské party Jurije Lopatoviče Cementova zničil Dlaždičkové království. Po odvezení deseti kontejnerů suti vznikl krásný prostor pro ložnici a malou koupelnu o velikosti pěti panelákových.
Po nějakém čase jsme se rozhodli, že další etapa našeho života bude pokračovat v domku. Tentokrát jsme postel stěhovali.
Nyní skočím do současnosti.
Do kavárny k nám chodí mladý pár se dvěma holčičkami. Nejsou to manželé. Paní se jmenuje Truhlářová. Pán je truhlář s malým. Myslím s malým „t“. Nevím, proč se ještě nevzali, ale z pohledu marketingu by to byla skvělá věc. Pokud by si vzal manželky jméno, tak je to Nomen omen jak vyšitý. Lepší by měl jen Martin Doktor, kdyby místo pádlem mával stetoskopem. Navíc by byl konečně Truhlář s velkým. Jsou milí, chodí každý den a nenechávají moc tringeld.
A teď když jsem nastínil situaci a obsazení, tak musí podle příručky Stephena Kinga pro začínající spisovatele, přijít zápletka.
Zjistil jsem, že přestože se cítím stále mlád, dost toho pamatuji. Například to, že mi nevadilo vstávat z dvaceticentimetrové výšky naší postele. Nevstávám pouze jednou denně. Kdo mě zná, ví, že díky nízké hladině Antidiuretického hormonu, chodím na wc častěji. Hlavně v noci. Při vzpomínce na Dlaždičkové království mě polévá studený pot. Musel jsem se přizpůsobit situaci a vyvinout styl, který mi pomůže vstát. Nicméně 9 z 10 ortopedů by řeklo, že tento způsob vstávání je poněkud nešťastný.
Dokonce jsem se přistihl, že poslední dobou tímto problémem začínám většinu konverzací s cizími lidmi. Nebavím se s nimi o počasí či politice, ale mém stylu vztyku z postele.
Styl jsem nazval Sakala. Kupodivu ho dnešní mladí neznají. Několik přátel je trochu intelektuálnějšího typu. Ti začali přemýšlet v jaké situaci a jak vstával neoblíbený hrdina filmu Je třeba zabít Sekala. Jaroslav Sakala byl mistr světa v letech na lyžích, česká skokanská jednička. Ale ani dlouhé vlasy à la Jágr či Poborský mu nepomohly k větší slávě. Já ho mám rád i proto, že slaví narozeniny v den výročí naší svatby.
A zde je můj styl Sakala. Nohy přesunu z postele na zem. Chytnu se rámu postele podobně jako skokan lavice. Pak probíhá desetivteřinové soustředění, kdy si vizualizuji Sakalův sjezd. Následuje úplný předklon, zatnutí stehenních svalů a zatlačení pat do země. Odraz a podobně jako Sakala se dostávám do správné pozice. Na rozdíl od něj nekončím v telemarku, ale na záchodě.
Tento stav je želbohu trvale neudržitelný. Řešením je změnit postel, protože náš typ se již nevyrábí. Anebo udělat z jezevčíka žirafu. Tedy prodloužit nohy na naší posteli. Což by mohl udělat truhlář s malým.
Na všem jsme se domluvili, udělal jsem nákres a míry nových nohou a čekal. Stále čekám. Truhlář s malým je totiž dost šikovnej a nějak se mé nohy posouvají v šuplíku zakázek níž a níž. Až minulý týden, kdy u nás byla sama Truhlářová s velkým a já si opět postěžoval, navrhla netradiční řešení. Pojď na brigádu do truhlárny a nohy si vyrob sám.
Nápadu jsme se společně zasmáli, ale na druhou stranu by to mohlo vyřešit pracovní trh v České republice. Každý Čech všechno zná a všechno umí. To je jasná věc. Takhle by si mohl pomoct sobě či rodině. Měl by to levnější a navíc rychle.
Jako třeba já. Nechám se zaměstnat na Dohodu o provedení práce v truhlárně a udělám jen tu svoji zakázku. Dostanu zaplaceno za práci a novému šéfovi ulevím od otravování jedním zákazníkem.
A tak by to šlo u všeho. Kdyby si člověk nebyl jistý, tak na googlu či youtube jsou návody na všechno.
Váš automechanik nemá čas? Nevadí, opravíte si auto sami. Čeká vaše žena na termín na gynekologickou prohlídku? Vyšetříte ji sami. Tchýně jde k zubaři až za půl roku? Co byste ji nepomohli dřív.
A má to ještě jeden velký bonus. Vyzkoušeli bychom si práci, která by nás bavila, naostro. A třeba by to byl ten impuls změnit zaměstnání, které nás nebaví.
Co si o tom myslíte? Co byste si chtěli vyzkoušet vy? A znali jste Sakalu?
P.S. – pokud si to přečte truhlář s malým, tak mám po ptákách a budu si muset nohy udělat někde jinde.
P.S.2 – obrázek je ilustrativní