O teniskách Martinkách, aneb dokonči pohádku

  Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Xenie. Znáte nějakou Xénii? Já znám jen tu z pohádky Arabela. Žádnou jinou neznám. Jenom tady tu, o které vám budu vyprávět. Pokud znáte Xénii z Arabely, tak tahle ji byla hodně podobná. Nic jí nebylo dost dobré. Pořád chtěla něco nového a nedala pokoj, dokud to nedostala. Měla moc hodného tatínka a maminku, kteří pro ni chtěli jen to nejlepší. Bohužel to Xénie neuměla moc ocenit.

  Xénie chodila do 3. třídy. Třída ani spolužáci se jí nelíbili. Ani paní učitelka se jí nelíbila. Ani pan ředitel, pan školník a dokonce ani paní kuchařka, kterou nikdy nikdo neviděl jinak, než jako usměvavou a milou paní. Tak ji rodiče začali vozit do jiné školy. Xénie také střídala kroužky. Nejdřív chodila na flétnu, pak na kreslení, potom na judo a letos od září začala chodit na atletiku. Tam ji to kupodivu začalo bavit. Dostala nové pěkné oblečení. Teplákovou soupravu, nová trička, legíny a nové běžecké boty. Ty ale byly. Když si představíte ty nejkrásnější boty, jaké byste chtěli, tak to jsou přesně ony. A protože se Xénie jmenovala dál Martinová, dala jim jméno Martinky. Tenisky Martinky. To zní pěkně. I teniskám se jméno líbilo.

  Teniskám se líbilo jméno? Co je to za nesmysl? Jak se může teniskám něco líbit? Pokud jste ale četli i předchozí pohádky, tak víte, že i na pohled neživé věci, ožívají. A nejen ožívají, ony umí mluvit, přemýšlet, být smutné či veselé, prostě stejně jako lidé. A proto se jim mohlo líbit jméno Martinky.

Jednou šla Xénie s maminkou kolem obchodu se sportovním oblečením.

„Jé mami, podívej, to jsou krásné boty! Ty bych chtěla na běhání,“ spustila Xénie.

„Vždyť máš Martinky. Kupovali jsme je před dvěma týdny,“ namítla maminka.

„Mně už se ale nelíbí!“ zavřeštěla na celou ulici Xénie.

„A dost, mně se tohle opravdu nelíbí. Víš, jak byly Martinky drahé?“

„Já je ale už nechci!“  nedala pokoj Xénie.

„Ne, nebudu žádné nové boty kupovat.“ ukončila rozhovor maminka.

Když přišly domů, začala Xénie zkoušet tatínka.

„Tatínku, dneska jsem viděla ty nejúžasnější boty. V těch by se běhalo jedna radost.“

„Boty? Vždyť máš Martinky,“ podivil se tatínek.

„Ty se mi ale vůbec nelíbí,“ začala zase Xénie.

„Já si pamatuju, že jsi o nich říkala, že jsou to ty nejbáječnější boty na světe,“ nedal se tatínek.

„Ne a ne a ne. Jsou ošklivý!“ zaječela Xénie a hodila s nimi ke dveřím.

Tenisky Martinky nebyly nějak domýšlivé, ale myslely si o sobě, že hezké jsou. Byly pěkně barevné, čisté, neokopané. A teď poslouchaly takovéto řeči.

„Ta Xénie je ale rozmazlená,“ povzdechla si pravá Martinka.

„A jak si nás ještě včera chválila,“ přidala se levá Martinka. „Teď tu s námi hází.“

Jak já to jen udělám, aby mi ty nové boty rodiče koupili? Přemýšlela Xénie.

Už vím, dám je za dveře a on je třeba někdo ukradne. Jsou pořád celkem pěkný, přiznala si.

Opatrně odemkla a dala je na chodbu.

„Kéž by vás někdo dneska v noci ukradl!“

„Slyšelas to?“ ptá se levá Martinka pravé.

„Bohužel ano. Co budeme dělat?“

„Já bych na nic nečekala a radši odešla.“

„To je ono, když nás nechce, odejdeme sami.“

A obě Martinky se smutně vydaly po chodbě k hlavnímu východu. Zkusily zatlačit do dveří a podívejme, šly otevřít.

Martinky se protáhly ven a vyrazily po setmělé ulici pryč.

„Kam půjdeme?“

„To je jedno, hlavně někam daleko od Xénie.“

  Aby se jim lépe šlo, vyrazily ulicí směrem dolů. Naštěstí po ulici nikdo nešel, tak se nemusely schovávat. Přece jen, potkat dvě chodící tenisky, to by asi lidé nepochopili.

Neušly moc velký kus cesty a začalo hustě pršet.

„Co teď? Prší mi dovnitř a pěkně to studí!“    A to je pravda. Představte si děti, že taková teniska, pokud si vykračuje sama, tak může mít skvělou podrážku, vyhýbat se loužím a stejně bude během chvilky celá promočená. Proto nenechávejte boty přes noc jen tak venku, třeba na zahradě, u trampolíny a podobně.

„Támhle vidím nějaký domeček, zaběhneme tam,“ zvolala levá Martinka.

A opravdu, stál tam domeček.

„Ale to není domeček.“ řekla smutně pravá Martinka.

A měla pravdu. Nebyl to domeček, byly to popelnice se stříškou, aby na ně nepršelo. Možná jste už takovou také viděli.

„Hlavně že to má střechu. Aspoň nezmokneme.“

A vyšplhaly se nahoru na popelnici přímo pod stříšku.

  Teď se podívejme na jinou holčičku. Jmenuje se Anežka. Chodí také do třetí třídy, ale do jiné školy než Xénie. Tahle Anežka má také hodné rodiče. Také chtějí pro ni to nejlepší. Jsou ale o dost chudší než rodiče Xénie. A přestože Anežka také běhá velmi dobře, musí se na závodech spokojit jen s obyčejnými keckami. Navíc je má po starší sestře a trochu ji už tlačí na palci. Anežka si ale nestěžuje. Ví, že jiné nemá a dostane další zase až po sestřičce. Ale vždy, když jde kolem nějakého obchodu s botami, tak pokukuje po výloze a představuje si, jak se asi musí běhat s tamhlety a skákat s těmihle. Až bude dospělá a bude chodit do práce, tak si za první výplatu koupí ty nejhezčí.

Anežka chodí cestou do školy po té ulici, kde jsou popelnice se stříškou. Už asi tušíte, co se stalo!

  Takhle si ráno vykračuje, opakuje si cestou malou násobilku a najednou úplně oněmí. Na popelnici leží dvě krásné tenisky. Jsou sice trochu promoklé a od bláta, ale toho si Anežka ani nevšimla. Jsou to ty nejhezčí tenisky, jaké kdy viděla. A na popelnici! Rozhlédne se okolo, jestli si je tam jen někdo neodložil, ale nikoho nevidí.

On je někdo vyhodil! Kdo to mohl udělat. A začala přemýšlet: Můžu si je jen tak vzít? Jsou sice chudí, ale z popelnice nikdy nic nebrali.

No co, vezmu je domů a poradím se s maminkou.

Opatrně je dala do aktovky a běžela s úsměvem do školy.

  Nemohla se dočkat, až skončí škola. Nikomu o nich neřekla a hned po škole běžela do městského parku, kam chodili často na tréninky. Věděla, že dnes trénink není a že tam tedy nikdo nebude. Sedla si na lavičku, vyndala opatrně tenisky a láskyplně se na ně dívala.

   Jak někdo mohl, tak krásné boty, jen tak vyhodit? Zkusila si je obout a padly jí úplně přesně. To je taková krása. Popoběhla, povyskočila a radostí zavýskla. Mám první opravdové závodní boty. Pak ji došlo, že o tom ještě neví maminka. Snad mi je nevezme a nevrátí na popelnici, pomyslela si.

Maminka si doma boty pozorně prohlédla. Věděla, že Anežka nikdy nelže a pokud říká, že je našla na popelnici, tak to tak bude.

„Zeptej se Anežko ještě ve třídě, jestli o nich někdo něco neví. A pokud ne, tak si je nech.“

Anežka byla nadšená.

„Maminko moje milá, já tě mám tak moc ráda,“ zašeptala ji do ucha.

Ve škole o botách nikdo nic nevěděl, ale všem se moc líbily. Anežka si řekla, že je to škoda v nich chodit jen tak a bude je nosit jen na tréninky a na závody. Aby se rychle neošoupaly a neochodily.

A Martinky? Ty byly nadmíru spokojené. Anežka se o ně moc pěkně starala. Vždy je pěkně očistila, měly svoje místečko v botníku, a navíc se na ně Anežka pořád usmívala.

„Příští týden máme závody na atletickém stadionu. Přijedou týmy z celého kraje. Už se moc těším, trenér mě chválil, že běhám teď dobré časy.“ povídá jednou Anežka rodičům.

„Super, přijedeme se podívat,“ povídá tatínek.

Teď se vrátíme ke Xénii. Ta se moc těšila, že Martinky budou ráno fuč. A byly. Nejdřív spustila u dveří hrozný rámus a pláč.

„Někdo mi ukradl Martinky, co teď budu dělat?“

„A proč byly za dveřmi?“ ptala se maminka.

„Já je tam zapomněla, moc se omlouvám, mamulinko.“

Ani tatínek z toho neměl radost.

„Taková škoda“.

„A v čem půjdu dnes na trénink? zeptala se opatrně Xénie.

„No to nevím, asi bosa,“ zamručel tatínek.

„Bosa? Mami, táta chce, abych běhala bosa!“ zaječela Xénie.

„Aspoň by tě to vytrestalo a příště by sis dávala větší pozor na své věci,“ dodala maminka.

„Já vím, taky mě to mrzí,“ povídá naoko Xénie. V obchodě mají pořád ty pěkné fialové s růžovými tkaničkami.“

„Ach jo, co mám s tebou dělat,“ zakončila rozmluvu maminka. „Tak tam po škole zajdeme.“

Jak řekla, tak odpoledne udělaly. Koupily ty krásné nové boty a Xénie jen zářila.

„Dávej si na ně větší pozor,“ upozornila ji maminka.

„Neboj. Hned si je běžím vyzkoušet.“

  Byly tu sobotní závody. Spousta dětí se rozcvičovala na stadionu. Měly různé dresy, podle toho, ke kterému klubu patří. Mezi těmi všemi dívkami a dresy vynikaly dvoje boty. Martinky a nové boty naší Xénie. Tím pádem si Xénie Martinek všimla. Sice měla už nové boty, ale stejně jí vadilo, že konkurentka má ty její bývalé.

„Tys mi ukradla moje boty!“ spustila Xénie na Anežku.

„Neukradla, proč bych to dělala,“ bránila se Anežka. „Já jsem je našla.“

„Našla jo? Takovýhle parádní boty! A kde?“

„Na popelnici. U nás v ulici.“

„Paní trenérko, tahle holka ukradla moje Martinky a drze říká, že je našla na popelnici,“ volala Xénie na paní trenérku.

„Jaké Martinky? Co to je?“ ptala se paní trenérka.

„No přeci moje boty! Tyhlety!“ zakřičela Xénie.

„Aha, a seš si jistá, že jsou opravdu tvoje?“ ujišťovala se paní trenérka.

„Ano, nikdo jiný takovýhle nemá.“

Anežka se zatím rozplakala. Vůbec nechápala, proč ji nevěří. Vždyť nic neprovedla!

„Slyšíš to Martinko?“

„Slyším, Martinko! A vůbec mi není dobře. Chudák Anežka.“

  Jak to děti pokračovalo? Nechám to na vás. Zkuste zapřemýšlet, jak to mohlo dopadnout. Příběh domyslete a napište nám. Také namalujte obrázky. A nezáleží na tom, jak to bude dlouhé. Klidně se rozepište na dalších deset stran:-)

Nejlepší konec, včetně obrázků uveřejníme v naší další knížce a vítěze v ní uvedeme jako spoluautora pohádky. Podmínkou je zakoupení knížky.

                                                           Pojďte nám pomoci ji vydat. Děkujeme.

                           https://www.hithit.com/cs/project/11462/zkuste-se-dostat-z-horni-lhoty-az-do-brazilie